Odpovědi jsou dvě. Workshopy a pitching fóra. Švéda v žigulíku jsme vyvíjeli a vyráběli tři a půl roku, během kterých jsme objeli významné evropské dokumentární platformy. Na nich vás různí experti permanentně konfrontují s vaší látkou a snaží se z vás vymáčkout co nejlepší film. A teď se vám pokusím předat, které z nich byly z pohledu producenta nejužitečnější. Budu je jmenovat a rozepisovat chronologicky, podle toho, jak jsme se jich se Švédem v žigulíku (The Russian Job) účastnili.

East doc platform

East doc platform je kombinace workshopu a pitching fóra, organizuje ho IDF (Institut dokumentárního filmu) a běží v březnu v Praze během Jednoho světa. Program je poměrně přímočarý, během jednoho týdne se připravujete na prezentaci na závěrečném pitching fóru. Každý den máte příležitost mluvit o svém projektu s evropskými a světovými filmaři. Organizátoři vás buď párují s renomovanými producenty a režiséry, abyste jim o svém filmu vyprávěli a oni vám pomohli najít to nejzajímavější, nebo film prezentujete ve skupinách pod vedením tutorů.

Celá snaha pak vrcholí na pitching fóru, kde se prezentují všechny zúčastněné projekty (je jich kolem dvacítky). V publiku sedí zástupci světových televizí, významní sales agenti, zástupci festivalů a producenti většinou z CEE regionu, kteří hledají projekty na koprodukce. A vy jdete se svou vycizelovanou prezentací s kůží na trh. Potom následují one-to-one meetingy, kde vás organizátoři spárují s lidmi, co se zajímají o váš projekt. Může to být selektor ze Sundance, nebo sales agent z Německa.

Tím, že to pro nás bylo první veřejné vystoupení, mám na East Doc Platform opravdu silné vzpomínky. Tutoři workshopů byli nekompromisní, ale snažili se nás dotlačit k co nejlepší prezentaci. Zároveň tím, že o projektu týden v kuse mluvíte, se ho učíte chápat a poznáváte, co je na něm opravdu zajímavé. Pro mě to byla i příležitost, jak se víc poznat s režisérem a pochopit jeho vizi filmu. Zároveň nám East Doc Platform posloužil jako odrazový můstek na další akce, protože se organizátorům daří do Prahy každý rok dostat opravdu relevantní filmové profesionály.

Dok.Incubator

Dok.Incubatoru jsme se účastnili se Švédem dva roky po sobě. Poprvé jsme dostali nabídku hned po East Doc Platform. Dok.Incubator je světový workshop s českými kořeny, který je nejužitečnější v pozdější fázi filmu. Projekty, které se hlásí a jsou úspěšné na Dok.Inc, mají už většinu materiálu natočenou, mají svou tvář a hledají finální formu.

Tenhle workshop je doopravdy intenzivní v tom nejlepším smyslu slova. Musíte být připravení na to, že jestli tam pojedete, tak lektoři budou dělat všechno pro to, ať z vás vymlátí co nejlepší film. A to může bolet. V každém ročníku jsem zažil, že prostě někdo odpadl, protože ten nápor nedal. Jak to popsat lépe? Představte si, že jedete na týden na zámek, kde si s sebou vezete svůj “téměř dokonalý film”. A odjíždíte s tím, že vlastně nemáte nic, kromě představy, jak budete stříhat jinak a dál, a energie se do toho pustit.

Dok.Incubator vás donutí přemýšlet. Jejich mantra je “dig deeper”, lektoři vás rozhodně nenechají na povrchu postav a témat. Zároveň má tří turnusový workshop svou jasnou časovou logiku. Na jaře jedete na první workshop, kde svoje dítě rozbijete a začnete znovu skládat. V létě už jste na cestě k finálu a učíte se, jak o filmu mluvit a jak ho prodávat. A na podzim už máte hotový film, ke kterému vymýšlíte celou distribuční strategii a snažíte se ho upíchnout na co nejlepší festival.

Organizátorům Dok.Incubatoru jde o ty nejlepší možné výsledky. Většina Inkubátorových filmů začíná svou dráhu na IDFA, Berlinale nebo Sundance. Já osobně jsem díky Dok.Inc získal producentský rychlokurz. Když máte nějaký dotaz nebo problém, tak se organizátoři můžou přetrhnout, aby vám co nejrychleji a nejlépe pomohli. Hledáte koprodukci s Dánském? Ok, tady je 15 ověřených producentů přímo od Dánského filmového institutu.

EBU La Rochelle

EBU je organizace, která dává dohromady evropské veřejnoprávní televize. Několikrát do roka pak pořádají neveřejná pitching fóra, kde si televize navzájem prezentují své nejzajímavější projekty. My jsme tam jeli za Českou televizi v roce 2016, prezentovali jsme na EBU akci, která je spojená s festivalem Sunny Side of the Doc.

EBU pitching byl dost jiný oproti všem ostatním. Většinou na pitching fóru máte publikum o desítkách až stovkách lidí – TV, festivaly, sales, producenty. EBU pitch je jen pro členy EBU, tedy zástupce veřejnoprávních televizí. V La Rochelle těch lidí bylo cca 20. Takže to spíš připomíná programovou radu na ČT, kde každá televize jde se svým projektem, aby ho ukázala svým známým.

Myslím, že se nám v La Rochelle podařilo zaujmout NHK (japonskou veřejnoprávní televizi), která Švéda po premiéře vysílala. Zároveň jsme posílili kontakt s SVT (švédská veřejnoprávní TV). Ale obecně bych se příště rozmýšlel, jestli tam jet znova. Je to totiž dost drahá akce. Přestože jsme jeli autem a bydleli v levném Airbnb, tak nás ten výlet stál desítky tisíc, které se vám ve vývoji dokumentu dost hodí. Moje doporučení navíc je, že nepotřebujete drahou festivalovou akreditaci, která nás vyšla kolem €400, protože se na pitching dostanete i bez ní. Pokud vám ale ČT nabídne, že vás tam přihlásí, je to pro vás dobrá znamení, protože jste pro ni reprezentativní projekt.

Nordisk Panorama

Festivaly často organizují a zvou delegace. My jsme se s IDF zúčastnili východoevropské delegace na pitching fóru největšího skandinávského festivalu Nordisk. A díky tomu, že máme švédského hlavního hrdinu, tak nás vybrali i na veřejnou prezentaci.

Nordisk Panorama je skvěle zorganizovaná akce. Během dvou dní se odprezentují všechny pozvané projekty a potom máte (až desítky) one-to-one meetingů. Zároveň během toho probíhají workshopy, kde se třeba dozvíte, jak fungují skandinávské filmové fondy. Nordisk Panorama by vás mělo zajímat, jestli máte film se skandinávskou tématikou a hodil by se vám místní partner. Zároveň je ale dost obtížné dát dohromady smysluplnou koprodukci. Měli jsme například schůzku s Norským filmovým institutem, kde nám nabízeli, že přes koproducenta můžeme reálně získat zhruba 500 000 NOK. Což je v CZK asi 1,2 milionu. Když jsem se ale zeptal, co za to v Norsku pořídíme, tak prý akorát hudbu.

Na Nordisku jsme taky získali jednu cennou lekci. Nepřepitchovat. Tyhle evropské akce totiž objíždí většinou úplně stejná parta lidí, takže už vás dost pravděpodobně slyšeli jinde. Po nás se svezl decision maker z SVT (švédské veřejnoprávní), který říkal: “tohle už jsem koupil, tak kde je film?”. Jenomže “koupil” znamenalo akorát to, že na EBU zvedl ruku a vyádřil zájem. Od té doby mi pak už nikdy neodpověděl na mail a nezvedl telefon. Má to ale dobrý konec. Na Nordisku jsme šli na oběd, kde nám slíbil podporu, kterou pak po několika urgencích dodržel.

Dok Leipzig Market

Tady jen v kostce. Do Lipska jsme jeli na pozvání, vyhráli jsme účast jako cenu na East Doc Platform. Je to market, kde máte zorganizované one-to-one meetingy, většinou s regionálními veřejnoprávními kanály a německými producenty. Opět – jestli máte film, který vyžaduje německou koprodukci, jeďte do Lipska. Tady jsem trhl rekord v počtu organizovaných schůzek v jeden den – 19.

IDFA Academy

Akademie jsme se zúčastnili jako delegace z Dok.Incubatoru. Byl to podzimní program během festivalu IDFA. V podstatě to byla jen série přednášek, i zde se točí podobní lidé a experti jako na ostatních akcích. Pro mě to nebyl moc objevný program, ale pro dokumentaristy, kteří předtím nebyli na workshopech, může být Akademie o dost zajímavější. IDFA Academy má ještě svou letní intenzivní část, které jsme se neúčastnili.

Závěr

Všechny tyto aktivity vedou ale k jedné věci. O vašem projektu je slyšet. Potkáváte se plánovaně nebo náhodně s potenciálními partnery, decision makery, festivalovými výběrčími. Samozřejmě platí, že na nejlepší festival se přes tlačenku nedostane špatný film. Na druhou stranu už neležíte v úvodním výběru v konkurenci 1500 náhodně přihlášených filmů, ale jste mezi pár desítkami filmů, o kterých se ví, nebo se na ně dokonce někdo těší. Je prostě fajn dostat mailem od selektora prestižního festivalu dotaz, jestli stíháme přihlášku, nebo to vidíme až příští rok.

Zároveň jsem vděčný nejen organizátorům workshopů a pitching fór, kteří nám s filmem pomohli. Ale taky Fondu kinematografie a Asociaci producentů v audiovizi, kteří účasti na vzdělávání finančně podporují.

Jestli chcete probrat vývojovou strategii vašeho dokumentu, ozvěte se mi. Martin Jůza, producent z Krutartu

The post Jak dostat svůj dokumentární film na nejlepší festivaly na světě? appeared first on Krutart.

Jak jste se dostal k příběhu Bo Anderssona?

Jel jsem do Ruska jako novinář českého časopisu, psal jsem reportáž o automobilce AvtoVAZ. Žigulíky tady všichni známe, za komunismu v nich spousta lidí jezdilo. Teď jsem je viděl v sovětských kulisách šedivého města postaveného kolem obrovské automobilky s logem Lada. Viděl jsem ambiciózního Švéda, manažera západního střihu, který přichází reformovat rozpadající se monolit.

Napsal jsem reportáž, odjel zpátky do Prahy, ale Toljatti a Bo Anderssona jsem si vezl v hlavě s sebou. Se spoustou lidí jsem se bavil o tom, co jsem tam zažil, co jsem viděl. O srážce dvou světů, postsovětského a západního. Pak jsem potkal kamaráda fotografa a nahlas jsem vyslovil myšlenku: „To by byl skvělý film,“ a on na to „Tak ho pojďme udělat“. Napsali jsme do AvtoVAZu a oni byli pro.

Většinou se lidé setkávají s opačným přístupem…

Pro nás hrál fakt, že Bo Andersson a další byli prvními cizinci ve vedení. Chtěli ukázat svoji práci a co se tam děje. Jak se jim daří.

Jak dlouho jste natáčeli?

Natáčecích dnů bylo asi zhruba třicet, materiálu zhruba 60 hodin. Ale stříhali jsme to strašně dlouho – celkem rok a půl. Podklady jsme měli dobré, jen jsme se museli naučit všechno kolem. Filmařina je jiná než novinařina. Pro mně to byl první film, pro střihače také, kameraman byl vlastně fotograf, pro produkci to bylo také poprvé. Takže by se s nadsázkou dalo říct, že nikdo nevěděl, jak se to vlastně dělá. To, jak dokument dnes vypadá, je tím, že nám pomohla spousta lidí. Hodně nás posunuly dva workshopy, DOK.Incubator, ty dokážou i z nefilmaře udělat filmaře.

Kolik jste měli potenciálních konců dokumentu?

Jenom dva. Ten, který v dokumentu je, anebo jeho opak. Původně jsme měli v úmyslu natáčet až pět let. Aby bylo možné opravdu říct, jestli Bo Andersson uspěl nebo ne.

Tušili jste, jak se dokument bude vyvíjet?

Předpokládali jsme, že tam budeme jezdit a dokumentovat sukces Andressona, který předtím uspěl v jiných automobilkách. Ale celé to mělo nakonec jiný průběh a my se tomu museli přizpůsobit. Jezdili jsme do Toljatti vždy na jeden až dva týdny, celkem pětkrát. Bydleli jsme v ubytovnách pracovníků automobilky nebo ve firemním hotelu, až při poslední návštěvě jsme si pronajali byt. To už s námi fabrika nekomunikovala, měla nové vedení.

Přineslo výrazné vizuální pojetí dokumentu nějaké potíže?

Ano. Záběry jsou de facto fotografie. Všechno je točené ze stativu, většina scén není rozzáběrovaná na detail, polo celek a celek. Měli jsme k dispozici většinou jen polo celky nebo velké celky. Z toho se těžko skládá film. Což je rozhodně omezující, ale zase díky tomu film získal silnou vizuální stránku, identitu. Úlohu hraje i samotná architektura města postaveného kolem automobilky. Takový monolit najdete třeba i u nás na Ostravsku.

Jednoúčelově zaměřená oblast ohrožuje sama sebe vlastní jednostrannou orientací. Když přijdou lidé o práci ve fabrice, nemají tam co jiného dělat, a tak se stěhují pryč.

Setkali jste se někdy s tím, že by vás někdo obvinil, že jim berete práci? V jejich očích jste přece pracovali pro fabriku…

Z toho nás nikdo nepodezíral. Až teď, když čtu komentáře pod trailerem od některých Rusů, tak mají pocit, že jsme byli součástí reformy. Jsme koneckonců Češi, partnerka Bo Anderssona je Češka – to spojení se nabízí. Ale jiná hlavní postava, obyčejný dělník, ten nás vždycky bral jako přátele.

Jaká byla reakce většiny lidí?

Nikdy moc nepochopili, co tam vlastně vzniká. Mysleli si, že pracujeme pro Lada TV, což je místní televizní stanice patřící automobilce. Vždycky se nás ptali: „Pro koho to točíte?“ A my jsme vždycky řekli, že pro sebe. A oni na nás pokaždé vesele mrkali a říkali: „A jo, aha.“ Koncept nezávislého dokumentu vůbec neznali.

Podařilo se vám zachovat odstup? Nebo se sympatie odrazily ve filmu, ve způsobu natáčení?

Dokumentarista se nemusí snažit být objektivní. Žurnalistika a dokumentaristika jsou rozdílná, úplně jiná odvětví. Naším cílem nebyla objektivita. Chtěli jsme ale být féroví. Snažili jsme se zjistit, jaký na danou situaci máme názor, jak ji vidíme – a to ukázat.

Zpočátku jsme stáli spíše na straně západních manažerů – měli jsme dojem, že tam nic nefunguje, ale postupem času jsme začali objevovat, že nemají ve všem pravdu a jejich přístup začínal působit místy až arogantně. Chápali jsme, že chtějí vytvořit nějaký funkční systém a zároveň jsme rozuměli místním lidem, že chtějí žít trochu normální život.

Nastal nějaký okamžik, který by byl překážkou v natáčení?

V jeden moment jsme měli už na mnoho způsobů natočené, jak Východ a Západ uvažují o životě a práci jinak, ale nesměřovalo to k žádnému vyústění. Při třetí nebo čtvrté návštěvě jsem měl co dělat, abych přesvědčil štáb, že má smysl tam opět jet. Měli jsme pocit, že film nebude mít žádný dramatický oblouk, že ve výsledku budeme mít jen kontrastní pohledy na život, ale pak se věci daly do pohybu.

Zaznamenali jste nějaké Anderssonovy reakce?

Předpokládal, že nad výslednou podobou filmu bude mít kontrolu. Od začátku měl za to, že natáčíme portrét jeho úspěchu. Myslel, že tam přijde a zvítězí, ale pak se všechno odehrálo trochu jinak, zkomplikovalo. Cítím k němu velký respekt za to, že i když se situace neubírala tím směrem, jakým chtěl, tak svou práci s námi dokončil.

Bylo vás ho někdy líto?

Jasně. Zejména když vidíte, že se děje něco, co vůči němu není úplně spravedlivé.

Máte představu jak to v Toljatti funguje teď?

Automobilku teď vede Francouz Nicolas Maure, který předtím řídil firmu Dacia. Ruská ekonomika se pomalu zvedá a díky tomu si lidé kupují auta a model Vesta, který zavedl Bo Andersson, je teď v Rusku jedním z nejprodávanějších aut. Automobilce se začíná docela dařit.

Máte chuť se pustit do dalšího dokumentu?

Rozhodně. Hodně nás na filmu baví, že má mezinárodní přesah.  Při premiéře na festivalu IDFA v Amsterdamu se diváci smáli na stejných místech jako Češi, kteří již dokument viděli.

Kalendář projekcí a další informace o filmu najdete na našem webu.

Oficiální trailer:

The post Švéd v žigulíku: co se stane, když ruskou chloubu převezme západní manažer appeared first on Krutart.

Jak celý projekt Vážná známost vznikl?

Klára: Napsala jsem scénář o dvojici, která byla v krizi, a už bylo pozdě na to, říct si některé věci. Nejdřív jsem ho nechtěla dát Martinovi přečíst. Nakonec ho ale viděl – a na jednání postav měl zásadně odlišný názor. Rozhodli jsme se tedy každý natočit svoji verzi. Vzniklo tak srovnání, jak jednu vztahovou krizi vidí muž režisér a žena režisérka.

Martin: Přesně. A nechtěli jsme, aby zůstalo jen u filmu. Základem celého projektu je tak diskuze s diváky o vztazích. Poté, co jsme film dokončili, jsme postupně objeli přes třicet míst a promítali poměrně malému publiku. Diváci byli zejména páry a my naše dva filmy prokládali otázkami, které se týkaly vztahů. Tak je stavěný i playlist, který zveřejňujeme. Najdete tam daný seznam otázek. Zkuste si na ně hned odpovědět a poslechněte si, jak to vidí ten druhý – a také, jak se vám odpovědi změní po zhlédnutí filmu Kláry. Takže Vážná známost nejsou jen filmy, je to komplexní zážitek, který se teď pokoušíme virtuálně předat.

Znamená tento krok, že už nebudete Vážnou známost promítat?

Klára: Ne, to ne. Pokud si nás někdo pozve, tak jedeme – jen už nejezdíme tak často. Právě ty otázky a odpovědi a debaty jsou to nejzajímavější, co Vážná známost přináší.
Martin: Pro nás byla zajímavá zkušenost, že filmová distribuce funguje i jinak než běžným způsobem. Že je možné jezdit po malých skupinkách a být v přímém kontaktu s publikem.

Vychází, Kláro, scénář z tvojí zkušenosti – nebo dokonce z tehdejší situace ve vašem vztahu? Tehdy jste byli partneři, dnes jste manželé.

Klára: Ani ne. Scénář spíš vycházel z nějakého pocitu, který jsem měla – není o našem vztahu. A Martin našel styčné body a asi měl pocit, že se musí vyjádřit i z druhé strany. Nejedná se o dokumentární ani biografický film. Jsou to filmy o rozdílném vnímání jedné situace.

Proč jste nepoužili stejné herce?

Klára: Každý jsme to pojali čistě autorsky, podle sebe, a casting je také součástí toho, jak vidíš danou postavu.

Martin: Zároveň jsme to natáčeli ve stejný čas, tak to vlastně ani nešlo. Ono to vlastně nebylo v plánu, natáčet ve stejný čas. Takže jsme se trochu prali o pronájem techniky i chaty.

Myslíte si, že technika, kterou jste každý zvolil jinou, ovlivnila vyznění příběhu?

Klára: Určitě. Natáčení na filmový pás představovalo obrovské omezení – jednak jsme měli málo materiálu a museli jsme rozmýšlet, co budeme točit, a spoustu věcí jsme nemohli točit víckrát než jednou. Točili jsme v malém štábu. Výsledek je, že můj film je statičtější a mnohem jednodušeji natočený. Člověk si musel vybrat, co z jakého úhlu natočí. Ne všechna rozhodnutí vnímám zpětně jako dobrá, ale člověk měl jenom jeden výstřel. Martin to točil úplně jinak.

Martin: S kameramanem Orlinem jsme vymysleli, že si dáme nějakou překážku, aby nám definovala styl filmu. Původně jsme chtěli celý film natočit v jednom záběru, ale to by byla z mnoha ohledů zbytečná manýra. Nakonec jsme se rozhodli, že každá scéna bude jeden dlouhý záběr. Celý film jsme měli zkušebně natočený ještě předtím, než jsme ho šli natáčet naostro – chtěli jsme natrénovat choreografii herců a pohyby kamery. Na samotném natáčení jsme pak měli jeden až dva záběry na den. Což je velký luxus, normálně točíš denně třeba třicet záběrů.

Překážka tedy spočívala v dlouhých záběrech?

Martin: Ano. A také, že nebudeme scény stříhat. Co scéna, to jeden záběr. Tohle ti dovolí otestovat scénu, jestli se v ní něco děje, nebo ne. Nevystříháš se z ní, nemůžeš zkrátit čas, vynechat to nepodstatné, co se nehodí. Rozhodnutí zkrátka bylo, že ve střižně už nemůžeme dělat žádné změny.

 Jak dlouho jste to natáčeli?

Martin: My jsme to natáčeli týden.

Klára: My jsme to natáčeli taky týden, ale myslím, že dva dny jsme nemohli vůbec točit, protože se pokazilo počasí. Takže ve finále čtyři až pět dní. Máme i fotky z natáčení – náš štáb a Martinův štáb. My jsme spíš byli taková partička, bylo nás docela málo a měli jsme málo techniky. Měla jsem i holku kameramanku. Martinova partička, to byli zase takoví nabušení kluci s „mašinama“.

Tvrdíte, že se Vážnou známost vidělo 1600 divákům na více než 30 projekcích po celé České republice. Že máte na svědomí dva rozchody a mnoho smíření a pochopení. Jak to víte?

Martin: Jeden rozchod byli známí, které jsem pak potkal. Už to měli nějak načaté a dialog, co následoval po filmu, to utvrdil. Film jim pomohl, aby k sobě byli upřímní. O druhém jsme se dozvěděli od jiných lidí. Zjistili, že oba vnímají vztah úplně jinak, až tak, že vlastně nemá smysl pokračovat.

Kde všude jste promítali?

Klára: V kavárnách, kulturních centrech, středních školách… Pamatuji si zajímavou diskuzi v domově důchodců. Bylo to až děsivě generační. Důchodce vedly oba filmy k odsouzení naší generace: mluvíme sprostě a pijeme alkohol, jsme přelétaví a děláme si špatné věci. Tohle si oni nedělali – měli krásný život a krásné vzpomínky. Snažili jsme se jim vysvětlit, že by mohli zkusit se na to podívat očima naší generace. Takže princip byl vlastně stejný. A na střední škole zas bylo vidět, jak lidem chybí určitá životní zkušenost, a na postavy ve filmu tak zas měli úplně jiný názor. Myslím si, že ve finále mnoho lidí překvapilo, že to jejich partner může vnímat tak výrazně jinak. Diskuze ale většinou končily smířlivě.

Martin: Vylezlo tam hodně zajímavých emocí. Na otázky jako „Která Anča je vám sympatičtější, z kterého filmu?“ byly odpovědi vždy půl na půl. Nebylo to nijak rozděleno na pohlaví, šlo o povahu.

Jak vy dva vnímáte vztahy?

Klára: Vztahům se nemůžeš vyhnout, takže lepší je mít dobré než špatné. Vztahy jsou hrací pole. A pro nás je to i klíčové téma. Pro generaci, která vyrůstala kolem revoluce, tím tématem byla svoboda.

Martin: Nás někdo permanentně přesvědčuje, že jsme generace vztahů, že nemáme na práci nic jiného než řešit vztahy. Ale pro mě je důležité neodcházet ze vztahu s tím, že pak bude těžké navazovat – tedy nechat mosty postavené, nepálit je. A nepromlčovat věci. Je důležité znát záměr – nehodnotit jen výsledek. Pochopit příčiny, okolnosti a důvody jednání toho druhého.

Myslíte, že film změnil nějak vztah mezi vámi dvěma? Nebo vůbec to, jak se díváte na vztahy?

Klára: Nevím, jestli na to dokážu odpovědět. Bylo samozřejmě zajímavé bavit se s lidmi o vztazích, ale že by mi film změnil život, to úplně ne. Ale důležité poznání pro mě je, že to, co já vnímám nějak, vůbec neznamená, že to ten druhý vnímá stejně.

Martin: Souhlasím s tím, co říká Klára. Diváckých čtení filmu bylo přes patnáct set a každý to vnímal trochu jinak, po svém. Získal jsem respekt – že si nemyslíme to samé. A zároveň že v prožívání situace není pravda, objektivní pravda, která by byla nadřazená tomu, jak to cítí ten druhý. Myslím, že to bylo i poselství v diskuzích. Že dobrý vztahový dialog neskončí tím, že jeden utvrdí toho druhého o správnosti svého pohledu.

Klára: Jo. Přijmout fakt, že svět nejsem jenom já a můj názor a že musím toho druhého přesvědčit. To byla pro mě velká katarze – že se mi nemusí líbit, jak to vidí druhý, a že s tím nic neudělám, nezměním ten pocit ani druhého člověka. Takže to musím přijmout, naučit se to přijmout.

Na Vážnou známost se můžete mrknout tady:

Jak to vypadalo naživo:

The post Vážná známost: projekt, který vám pomůže k lepšímu vztahu – nebo přátelskému rozchodu appeared first on Krutart.