Z jednoho scénáře vznikly dva filmy. Na jednu situaci se tak můžete podívat perspektivou muže a ženy. Přes 30 projekcí v kavárnách a site specific místech jsme spojili se vztahovými debatami. A to celé teď můžete mít doma i vy. Stačí vám 90 minut. Na Valentýna posíláme pásmo obou filmů i s otázkami do světa.

Jak celý projekt Vážná známost vznikl?

Klára: Napsala jsem scénář o dvojici, která byla v krizi, a už bylo pozdě na to, říct si některé věci. Nejdřív jsem ho nechtěla dát Martinovi přečíst. Nakonec ho ale viděl – a na jednání postav měl zásadně odlišný názor. Rozhodli jsme se tedy každý natočit svoji verzi. Vzniklo tak srovnání, jak jednu vztahovou krizi vidí muž režisér a žena režisérka.

Martin: Přesně. A nechtěli jsme, aby zůstalo jen u filmu. Základem celého projektu je tak diskuze s diváky o vztazích. Poté, co jsme film dokončili, jsme postupně objeli přes třicet míst a promítali poměrně malému publiku. Diváci byli zejména páry a my naše dva filmy prokládali otázkami, které se týkaly vztahů. Tak je stavěný i playlist, který zveřejňujeme. Najdete tam daný seznam otázek. Zkuste si na ně hned odpovědět a poslechněte si, jak to vidí ten druhý – a také, jak se vám odpovědi změní po zhlédnutí filmu Kláry. Takže Vážná známost nejsou jen filmy, je to komplexní zážitek, který se teď pokoušíme virtuálně předat.

Znamená tento krok, že už nebudete Vážnou známost promítat?

Klára: Ne, to ne. Pokud si nás někdo pozve, tak jedeme – jen už nejezdíme tak často. Právě ty otázky a odpovědi a debaty jsou to nejzajímavější, co Vážná známost přináší.
Martin: Pro nás byla zajímavá zkušenost, že filmová distribuce funguje i jinak než běžným způsobem. Že je možné jezdit po malých skupinkách a být v přímém kontaktu s publikem.

Vychází, Kláro, scénář z tvojí zkušenosti – nebo dokonce z tehdejší situace ve vašem vztahu? Tehdy jste byli partneři, dnes jste manželé.

Klára: Ani ne. Scénář spíš vycházel z nějakého pocitu, který jsem měla – není o našem vztahu. A Martin našel styčné body a asi měl pocit, že se musí vyjádřit i z druhé strany. Nejedná se o dokumentární ani biografický film. Jsou to filmy o rozdílném vnímání jedné situace.

Proč jste nepoužili stejné herce?

Klára: Každý jsme to pojali čistě autorsky, podle sebe, a casting je také součástí toho, jak vidíš danou postavu.

Martin: Zároveň jsme to natáčeli ve stejný čas, tak to vlastně ani nešlo. Ono to vlastně nebylo v plánu, natáčet ve stejný čas. Takže jsme se trochu prali o pronájem techniky i chaty.

Myslíte si, že technika, kterou jste každý zvolil jinou, ovlivnila vyznění příběhu?

Klára: Určitě. Natáčení na filmový pás představovalo obrovské omezení – jednak jsme měli málo materiálu a museli jsme rozmýšlet, co budeme točit, a spoustu věcí jsme nemohli točit víckrát než jednou. Točili jsme v malém štábu. Výsledek je, že můj film je statičtější a mnohem jednodušeji natočený. Člověk si musel vybrat, co z jakého úhlu natočí. Ne všechna rozhodnutí vnímám zpětně jako dobrá, ale člověk měl jenom jeden výstřel. Martin to točil úplně jinak.

Martin: S kameramanem Orlinem jsme vymysleli, že si dáme nějakou překážku, aby nám definovala styl filmu. Původně jsme chtěli celý film natočit v jednom záběru, ale to by byla z mnoha ohledů zbytečná manýra. Nakonec jsme se rozhodli, že každá scéna bude jeden dlouhý záběr. Celý film jsme měli zkušebně natočený ještě předtím, než jsme ho šli natáčet naostro – chtěli jsme natrénovat choreografii herců a pohyby kamery. Na samotném natáčení jsme pak měli jeden až dva záběry na den. Což je velký luxus, normálně točíš denně třeba třicet záběrů.

Překážka tedy spočívala v dlouhých záběrech?

Martin: Ano. A také, že nebudeme scény stříhat. Co scéna, to jeden záběr. Tohle ti dovolí otestovat scénu, jestli se v ní něco děje, nebo ne. Nevystříháš se z ní, nemůžeš zkrátit čas, vynechat to nepodstatné, co se nehodí. Rozhodnutí zkrátka bylo, že ve střižně už nemůžeme dělat žádné změny.

 Jak dlouho jste to natáčeli?

Martin: My jsme to natáčeli týden.

Klára: My jsme to natáčeli taky týden, ale myslím, že dva dny jsme nemohli vůbec točit, protože se pokazilo počasí. Takže ve finále čtyři až pět dní. Máme i fotky z natáčení – náš štáb a Martinův štáb. My jsme spíš byli taková partička, bylo nás docela málo a měli jsme málo techniky. Měla jsem i holku kameramanku. Martinova partička, to byli zase takoví nabušení kluci s „mašinama“.

Tvrdíte, že se Vážnou známost vidělo 1600 divákům na více než 30 projekcích po celé České republice. Že máte na svědomí dva rozchody a mnoho smíření a pochopení. Jak to víte?

Martin: Jeden rozchod byli známí, které jsem pak potkal. Už to měli nějak načaté a dialog, co následoval po filmu, to utvrdil. Film jim pomohl, aby k sobě byli upřímní. O druhém jsme se dozvěděli od jiných lidí. Zjistili, že oba vnímají vztah úplně jinak, až tak, že vlastně nemá smysl pokračovat.

Kde všude jste promítali?

Klára: V kavárnách, kulturních centrech, středních školách… Pamatuji si zajímavou diskuzi v domově důchodců. Bylo to až děsivě generační. Důchodce vedly oba filmy k odsouzení naší generace: mluvíme sprostě a pijeme alkohol, jsme přelétaví a děláme si špatné věci. Tohle si oni nedělali – měli krásný život a krásné vzpomínky. Snažili jsme se jim vysvětlit, že by mohli zkusit se na to podívat očima naší generace. Takže princip byl vlastně stejný. A na střední škole zas bylo vidět, jak lidem chybí určitá životní zkušenost, a na postavy ve filmu tak zas měli úplně jiný názor. Myslím si, že ve finále mnoho lidí překvapilo, že to jejich partner může vnímat tak výrazně jinak. Diskuze ale většinou končily smířlivě.

Martin: Vylezlo tam hodně zajímavých emocí. Na otázky jako „Která Anča je vám sympatičtější, z kterého filmu?“ byly odpovědi vždy půl na půl. Nebylo to nijak rozděleno na pohlaví, šlo o povahu.

Jak vy dva vnímáte vztahy?

Klára: Vztahům se nemůžeš vyhnout, takže lepší je mít dobré než špatné. Vztahy jsou hrací pole. A pro nás je to i klíčové téma. Pro generaci, která vyrůstala kolem revoluce, tím tématem byla svoboda.

Martin: Nás někdo permanentně přesvědčuje, že jsme generace vztahů, že nemáme na práci nic jiného než řešit vztahy. Ale pro mě je důležité neodcházet ze vztahu s tím, že pak bude těžké navazovat – tedy nechat mosty postavené, nepálit je. A nepromlčovat věci. Je důležité znát záměr – nehodnotit jen výsledek. Pochopit příčiny, okolnosti a důvody jednání toho druhého.

Myslíte, že film změnil nějak vztah mezi vámi dvěma? Nebo vůbec to, jak se díváte na vztahy?

Klára: Nevím, jestli na to dokážu odpovědět. Bylo samozřejmě zajímavé bavit se s lidmi o vztazích, ale že by mi film změnil život, to úplně ne. Ale důležité poznání pro mě je, že to, co já vnímám nějak, vůbec neznamená, že to ten druhý vnímá stejně.

Martin: Souhlasím s tím, co říká Klára. Diváckých čtení filmu bylo přes patnáct set a každý to vnímal trochu jinak, po svém. Získal jsem respekt – že si nemyslíme to samé. A zároveň že v prožívání situace není pravda, objektivní pravda, která by byla nadřazená tomu, jak to cítí ten druhý. Myslím, že to bylo i poselství v diskuzích. Že dobrý vztahový dialog neskončí tím, že jeden utvrdí toho druhého o správnosti svého pohledu.

Klára: Jo. Přijmout fakt, že svět nejsem jenom já a můj názor a že musím toho druhého přesvědčit. To byla pro mě velká katarze – že se mi nemusí líbit, jak to vidí druhý, a že s tím nic neudělám, nezměním ten pocit ani druhého člověka. Takže to musím přijmout, naučit se to přijmout.

Na Vážnou známost se můžete mrknout tady:

Jak to vypadalo naživo: